Jeho slova
3. 2. 2007
Být, či nebýt? Tož otázka. Je důstojnější strpět pomyšlení, že násilnický osud do nás bije, neb vzít zbraň na moře trápení a tak s ním skoncovat? Umřít-spát-a dost. Tím spánkem říct, je konec srdce bolu i stovkám běžných útrap, kterých tělo je dědicem-to je to dovršení, kterého bylo by si přát. Tak umřít-spát-Spát! Snad začnu snít? Tady to vázne! Ty sny, co se nám v smrti mohou zdát- když setřásli jsme tenhle světský shon- nás nutí otálet. To je ten důvod, co prodlužuje život v neštěstí!
Vždyť kdo by snášel bič a výsměch doby, urážky pyšných, křivdy tyranů, bolesti malých lásek, právní klíčky, nestoudnost úřadů a kopance, co schopný trpně schytá od ničemů, kdyby si pouhou dýmkou sám mohl napsat svou kvitanci? Kdo by se tah s tím rancem, potil se, chrčel pod únavným žitím? Jenom ten strach z něčeho po smrti, z neprobádané země, z jejich hranic se poutník nevrací, mate nám vůli a nutí raději trpět známa zla, než utéct k jiným, která neznáme. Ta úvaha z nás dělá zbabělce, tak přirozenou barvu rozhodnosti přelije bledý odstín myšlenky a smělé, velkorysé podnikání míní tím ohledem svůj přímý směr a ztrácí jméno čin. – Ne, ticho už! Vzpomeň,Nymfo,mých hříchů ve svých modlitbách.