Příběh3
10. 9. 2007
Tak dělej, pospěš si volala na mě z předsíně Jana. Byla sem sice v tý koupelně trochu dýl, ale nějak sem musela zakrýt kouskem papírového kapesníčku zápěstí, pozůstatek z dnešní noci. Kéž by to mohla vrátit zpátky, asi by to už neudělala. Když jí zavolal, že se s ní rozchází kvůli tomu, že už s ní není schopen vydržet. Že si našel někoho jiného, lepšího. Tahle slova jí tu noc pořád a dokolečka létala v hlavě. Pořád je slyšela, jako by to říkal pořád a pořád. A ona ho tak milovala. Se slzami v očích seděla v koupelně v roku a brečela. Hromada kapesníčků před ní. Vzala si žiletku a jezdila po ruce, najednou se trochu řízla, ale nebylo to jako vždy, nebolelo to. Viděla jak se na kůži rozlévá krev, krásně červená. Cítila volnost, ne bolest. Jen se uvolnila a bylo to jako kdyby všechno to trápení přestalo existovat. Řízla se ještě jednou. Užívala si toho pocitu „VOLNA“ a usla blaze ve své posteli.
Už sem si na kapesníček navázala šátek aby to nevypadalo divně. Pospíchám se svou sestrou do školy. Jako vždycky chodíme trochu později, protože to nestíháme. Jen dnes nedobíháme na autobus a tak chvíli čekáme na zastávce. Aleno, co to máš na tý ruce, pohrozí mi má sestra. Leknu se, ona o tom ví? Viděla mě v noci snad? To je jen doplněk, je to teď moderní. Pohotově odpovídám. Dobře, prohodí na mě sestra. Uf, tak tohle bylo o fous pomyslím si.
Ve škole mě napadá jenom to, jak se asi má můj miláček! S kým si užívá a já tady tvrdnu ve škole. Nikdy nebral ohled na to, že se ještě učím a dodělávám střední, kterou on už má za sebou. Pracoval na brigádě, prý ještě nepřišla ta pravá nabídka. Vzpomínám si, že sme se potkali když na koupáku prodával zmrzlinu. Chodila sem tam každý den až jednou sem v ubrousku dostala zabalený telefonní číslo a otázku jestli nechci na rande. Byl to krásný rok.
Po škole jedu domů sama, sestra má ještě o hodinu víc a tak se rozhodnu skočit si pro kafe. Vstoupím do svojí oblíbený kavárničky když v tom na židli sedí můj miláček a moje sestra Jana. To není možný! Já to si nerozdejchám. To ne. S pláčem utíkám domů. Doma sedám do koupelny a beru svojí oblíbenou žiletku. Říznu se, jen malinko. Ale nepomáhá to. A tak žiletku zaříznu hlouběji. Krve se valí tolik že bych mohla nabrat celý hrníček, ale pořád to není ono, říznu se ještě hlouběji. Začíná se mi tmavit před očima a padám na chladnou kachličkovou zem. Je stejně chladná jako moje tělo. Víc už nevím.